Hned na úvod bych chtěl vyjádřit velký obdiv své ženě, která byla zavlečena do země cizáků, aniž by uměla slovo německy. Často nepochopena a odkazována na slovník při svých zvídavých otázkách, co znamená téměř každé druhé slovíčko (ze strany našich dcer to bylo kvůli nedostatečné trpělivosti, v mém případě, protože jsem to také nevěděl) a bez možnosti pobývat v německém prostředí, protože pracuje téměř výhradně s českými dětmi. Aniž by absolvovala nějaké jazykové kurzy je dnes schopna vyřizovat věci přes telefon a i číst německé knihy. A to je také hlavní důvod proč dnes píši tuto recenzi. Knihu si vypůjčila od své kamarádky a hned od začátku jí neuvěřitelně byla nadšena. Osobně jsem její nadšení příliš nesdílel a ani neměl v úmyslu nějakou "Harlequinku" číst. To by bylo přeci pod mou úroveň. Měl jsem zrovna rozečtený v češtině román Zločin a trest od Dostojevského (měl jsem ho číst v originále, možná by mě to bavilo více) a také novou knihu od Kaminera. Nepřesvědčil mě ani argument, že spisovatelka Cecelia Ahern napsala známý román PS: Ich liebe dich, který byl i zfilmován a já měl tu čest, prožívat skautskou hru na téma poslední vůle jeden večer u televize (docela se mi ten film líbil, ale nikomu to moc neříkám). Jednoho večera si společně čteme každý svou knihu, má žena svůj Liebesbuch a já podesáté jednu stránku z Dostojevskéko, když se to stalo - začala se zcela upřímně smát jedné části v knize a to rozhodlo - jdu do toho (až to dočte, takže po pravdě, tyto řádky jsou už poměrně staršího data, protože byly psány při mém nekonečném čekání na knihu ).

Ačkoli bych měl nejdříve napsat něco o obsahu, začnu jazykovou stránkou knihy a způsobem, jakým je napsána. Tedy obráceně, nejdříve způsobem a pak jazykovou stránkou. Celá kniha se nese ve stylu vše možné korespondence, na co si jen vzpomenete. Smsky, maily, pohlednice, dopisy, chat na netu apod. Nic jiného v knize nenajdete.

An Alex
Ich lade dich am Dienstag, den 8. April zu meiner Geburtstagfeier ein. Wir haben einen Zauberer beställt, und wir feiern von zwei bis fünf Uhr. Ich würde mich freuen, wenn du kommst. Viele Grüße von deiner besten Freundin Rosie.
An Rosie
Ja, ich komme gern zu deiner Geburtstagfeier am Mitwoch. Fiele Grüße von Alex
An Alex
Meine Geburtstagfeier ist am Dienstag, nicht am Mittwoch. Sandy darf aber nicht mit, das will meine Mutter nähmlich nicht. Sandy ist ein stinkiger Hund. Viele Grüße von Rosie
An Rosie
Is mir egal was deine blöde Mutter sakt. Sandy will mitkommen. Fiele Grüße von Alex
An Alex
Meine Mutter ist nicht blöd, sondern du. Und du darfst Sandy nicht mitbringen, weil sie nähmlich sonst die Ballons kaputtbeist. Viele Grüße von Rosie
An Rosie
Dann komm ich eben auch nich. Fiele Grüße von Alex
An Alex
Von mir aus. Viele Grüße von Rosie

Nenechte se mýlit chybami, ty hrubky jsou v textu schválně (znáte to, děti) a i když se jedna z hlavních postav stane váženým doktorem, tak některé dělá po celou dobu "vyprávění". Ale jinak musím říci, že tato kniha se mi četla ze všech dosavadních nejlépe. Krásně lidově-hovorové, bez zbytečného filozofování, připadal jsem si jako domorodec. Velká škoda, že jen minimum přečtených obratů zůstane v někde zapadlém závitu mého gumového mozku, odkud se pak těžko dolují. Většinu z nich bych potřeboval několikrát denně, ale při čtení se bohužel těžko konverzuje. Po této stránce jsem byl z knihy neskutečně nadšen, čtení mi bylo zábavou a nehranný smích mé ženy je toho důkazem.

Rosie: Nein nein nein nein nein nein nein nein und noch mal nein!
Ruby: Ich weiß, Süße, ich versteh dich doch. Aber überleg dir wenigstens, welche Möglichkeiten dir sonst noch offen stehen.
Rosie: Möglichkeiten? Verdammte Scheiße, ich hab keine! KEINE! Ich muss weg. Hier zu bleiben kommt nicht in Frage.
Ruby: Rosie, jetzt beruhige dich erst mal. Du bist ja total durch den Wind.
Rosie: Stimmt genau. Ich bin total durch den Wind. Wie zum Teufel soll ich denn mein Leben auf die Reihe krigen, wenn mir pausenlos einer reinpfuscht? Ich hab die Faxen dicke, Ruby, mir reichťs. Schluss, aus, Ende. Ich hau ab. Wer ist dieser Mann überhaupt? Wo ist er die letzten dreizehn Jahre gewesen? Wo war er denn in Katies wichtigsten Phasen, von mir mal ganz zu schweigen?

Kniha je příběhem dvou lidí z Dublinu, muže a ženy, kteří k sobě již od malička patří jako Old Shatterhand a Vinnetou (to není zrovna nejlepší přirovnání), Heidi Klum a Seal (to už je lepší, ale kniha by nebyla příliš rozsáhlá) nebo jako....tak nějak mě náhodou nenapadá žádný vhodný známý pár (čím to bude). Jednoduše a zkráceně, jedno velké přátelství mezi chlapcem a dívkou přeroste v životní lásku. Zcela jednoduché a banální, kdyby se tito dva lidé tak neuvěřitelně nemíjeli. Nejenže je mezi nimi Atlantický oceán, ale i neskutečná komunikační neschopnost sdělit si navzájem co cítí, předsudky předsudků, vliv okolí, přátel a rodin a celá řada náhod způsobí, že ztratí téměř celý život než.... Musím tak nějak sportovně uznat, že za to může více mužská ješitnost (rovná se malá odvaha), snaha zůstat nad věcí (rovná se nepřiznat si chybu) a potřeba dělat lidi kolem sebe šťastnými (rovná se jít tou nejsnadnější a nejvýhodnější cestou). Ne nadarmo je autorem autorka Ať už tak nebo jinak, obrázek si musí udělat každý sám. Jak říkám, slaďák, ale v každém případě knihu vřele doporučuji. Jazykově vhodná i pro méně zdatnější, má spád a myšlenku, zajímavý styl a člověk si také ledacos při čtení uvědomí. A i se zasměje. V originále se nazývá Where Rainbows End (v USA Love, Rosie nebo Rosie Dunne), v češtině pak jak jinak Kde končí duha.

Sie haben eine Message von KATIE:
Katie: Mum, ich hasse Männer.
Rosie: Herzlichen Glückwunsch, Liebes, willkommen im Club. Dein Mitgliedsausweis kommt demnächst mit der Post. Ich bin so stolz, dass ich den Augenblick am liebsten mit der Kamera für alle Ewigkeit festhalten würde.
Katie: Bitte, Mum, ich meine es ernst.
Rosie: Ich auch. Was hat Toby diesmal ausgefressen?
Katie: Er hat Monica Doyle zu sich nach Hause zum Fußballgucken eingeladen, und mich nicht. Na ja, eigentlich schon, aber erst nachdem er wusste, dass ich schon was anderes vorhabe.
Rosie: Ach ja, ihn hat der Virus also auch schon erwischt? Meinst du die maulige Monica? Das kleine Mädchen, das an deinem zehnten Geburtstag ständig geheult hat, weil ihr falscher Fingernagel abgefallen ist? Die von ihren Eltern abgeholt werden musste?
Katie: Ja.
Rosie: Ach du meine Güte. Ich hasse dieses Kind.
Katie: Sie ist kein Kind mehr, Mum. Sie ist vierzehn, hat die größten Titen der ganzen Schule, färbt sich die Haare blond und lässt beim Sport die obersten Knöpfe an ihrem Poloshirt offen, damit die Jungs ihr in den Ausschnitt glotzen können, wenn sie sich runterbeugt.

Doufám, že výše uvedená recenze knihy splňuje všechny řádné parametry správné recenze. Pokud ne, tak ať se propadnu do západního Německa (někam k Bremerhavenu prosím).