(Ne)recenze dalších titulů v německém jazyce

Čas prázdnin a dovolených je už pomalu, ale jistě vorbei a je nutné se opět zapojit do pracovního procesu. Na druhou stranu jsem po téměř dvou prožitých týdnech v Londýně upřímně rád, že jsem opět v civilizované zemi. Méně stresu a více volného času znamená větší porci knih než obvykle. Kromě menší kupičky těch česky psaných, kterých si samozřejmě užívám mnohem více a mají chtě-nechtě i přednost, jsem se dostal i k několika německy psaným titulům, z nichž si dnes představíme první dva a ostatní mi budou sloužit jako nápad pro některý další článek.

Sabine Ebert – Das Geheimnis der Hebame

První kniha se mi dostala do ruky zcela náhodou, ale nejdříve v českém jazyce. Těsně před prázdninami, kdy je dobrých knížek poskrovnu, protože kolegyně jezdí do Čech už zřídka a neexistuje dostatečný přísun kvalitní četby z knihoven ze všech různých koutů naší země, jsem vzal zavděk Tajemstvím porodní báby s přesvědčováním od všech mých kolegyň (chlapů jako šafránu – prostě ráj), že se mi to určitě bude líbit, dozvím se něco o historii Saska 12. století, navíc s napínavým příběhem. Nejsem žádný horlivý historik, a pokud jde o příběh, mohu knihu ženám jen a jen doporučit. Na knize mě zaujal především způsob, jakým je kniha napsána. Poměrně jednoduché věty, žádný složitý popis prostředí a náročné dialogy. Hned mě napadlo, že by možná nebylo na škodu, přečíst si knihu v němčině. Takže jsem natěšen (jak jsem na to vyzrál) ihned běžel k počítači a na ebayi jednu za euro vydražil. Trochu jsem měl strach ze středověkého slovníku, ale knihu jsem měl už přečtenou v češtině, a kdo se bojí, nesmí do Německa. Abych to shrnul, věty byly sice psané jednoduše, ale zapomněl jsem na minulý čas, který celé knize dominoval a navíc se slovy, které v běžné mluvě nepoužíváte. Pokud někdo chce procvičit préteritum nepravidelných sloves a vědět, jak se řekne německy markrabě, tak je to zcela ideální četba. Ale pro začátečníky platí – pohádky a porodní bábu nebrat.

Manfred Kyber – Tiergeschichten und Märchen

Kdo by neměl rád bajky (Fabeln). Tato kniha je zcela opakem té předchozí a jsem rád, že jsem konečně narazil na knihu, určenou pro Deutschlernende. Patří do řady knih nakladatelství Klett, které jsou rozděleny do dvou kategorií – lehké a středně těžké. Tento titul náleží do druhé skupiny a na zadní straně má seznam dalších 17 knih, které jsou velice vzácně ke koupení na ebayi (koho by to bavilo, kupovat si knihy nové u nakladatelství a připravit se tak o vzrůšo z aukce). Jakmile budu mít další, určitě se podělím o dojmy. Knihu dostala má žena od své lektorky němčiny, četla ji první a tak zde máte její názor (kdo má stále poslouchat, že přinese skvělou knihu a já se pak chlubím cizím peřím). Nejdříve úvod autora:

Sie haben dieses kleine Buch gekauft, weil Sie es lesen möchten. Wir hoffen, dass Sie Freude daran finden. Wir wissen nicht, welche Kenntnisse der deutschen Sprache Sie schon haben. Wir meinen, dass Sie nach etwa zwei Jahren Deutschlernen das meiste verstehen können. Um Ihnen dabei zu helfen, haben wir einiges Vokabular im Originaltext vereinfacht. Wir sind übrigens der Meinung, dass man nicht jedes Wort kennen muss, um einen Text in einer fremden Sprache zu verstehen. Wenn Sie jedoch wollen, können Sie die Worterklärungen zu jeder Geschichte, die sich im Anhang des Büchleins befinden, als Lesehilfe benutzen. Mit den Arbeitsaufgaben zu jeder Geschichte möchten wir Ihnen helfen, Ihre mündlichen und schriftlichen Kenntnisse der deutschen Sprache zu erweitern und Ihr Verständnis des Gelesen zu vertiefen.

Z knížky jsem měla opravdu radost. Mám neustále pocit, že se musím učit, učit a učit, smíchaný s výčitkami svědomí, že se neučím nebo učím málo. Mnoho německých knih jsem již z nedostatku vůle odložila pro jejich náročnost neodpovídající mé znalosti němčiny. Ale u „Tiergeschichten und Märchen“ tomu bylo jinak. Nejdříve mě potěšila štíhlost knihy – tedy spíše knížečky – a potom uvnitř několik ilustrací doplněných slovíčky, vzadu výkladový slovník. Během prázdnin jsem se pustila do čtení. Pokud se mi chtělo, vyhledávala jsem některá slovíčka ve slovníku, pokud se mi nechtělo, prostě jsem si jen četla – a krom toho, že to šlo pomalu – jsem si opravdu užívala, jako bych četla knížku v češtině. Příběhy byly mírně napínavé a bavily mě. Občas jsem přemýšlela, zda má pro mě přínos „jen číst“ bez vyhledávání slovíček. Ale některá slovní spojení, která v textu zazněla, teď slyším i okolo sebe a mám z toho velkou radost. Mohu jen doporučit.

Má žena určitě musela chodit tajně k nám na základní školu, kde byl ve vestibulu velký obraz Lenina a pod ním velkým slovem napsáno: “Učit se, učit se, učit se”. Zcela to chápu, dodnes z toho mám trauma, protože jsem ho nikdy neposlechl. V každém případě tuto knihu a zřejmě i další z řady doporučuji.